Smrt je téma, o kterém se toho ví jen málo. Nejenom proto jsem v roce 2005 napsal tuto knihu. Neznámé, nevysvětlené, co děsí a je nepoznané přitahuj. Dnešní společnost, která chce být mladá, zdravá, šťastná a úspěšná, tabuizuje nemoc a smrt více než dřív. Smrt se týká každého z nás, doopravdy se jí zabývat začneme až v okamžiku, kdy například onemocníme. Do té doby je smrt abstraktním pojmem. Děti a mladí lidé jsou svým způsobem nesmrtelní. Teprve s ohrožením zdraví, které do té doby bereme jako garantovanou jistotu, na ni reálně pomyslíme. Smrt je opravdu jedním z posledních tabu naší společnosti a pokud ano, tak si ji připouští malé procento lidí až od „určitého věku“ a těžce nemocní. Protože věda nedokázala, že vědomí přetrvává i po smrti, raději se spoléhá na svou práci a myšlenky, které jej, jak věří, přesáhnou.
Smrt je definována jako smrt mozku. „Co a jestli vůbec se něco odehrává potom, není předmětem vědy, ale víry. Poprvé se pojem mozkové smrti objevil v roce 1959 ve Francii na XXIII. mezinárodním neurologickém zasedání. Uznání si nová definice smrti vydobyla až o deset let později. K této definici přispěla církev. Dříve se užívala jako ukazatel smrti zástava dechu, srdce či tepu, ale v padesátých letech prohlásil papež Pius XII., že život je schopnost komunikace s lidmi a Bohem. Smrt, že je tedy logicky nemožností této komunikace. Smrt nastává ve chvíli, kdy mozek přestane reagovat na zevní podněty. Přestane nevratně plnit základní funkce nejen ve smyslu vědomí a myšlení, intelektu a paměti, ale i těch nižších, čistě reflexních záležitostí. „Ucuknutí před bolestí třeba. Nakonec přestávají pracovat nejstarší centra zodpovědná za oběh a dýchání. A bez kyslíku nervové buňky nevydrží déle než pět minut. Jde to rychle,“ připomíná profesor Beneš. Zdůrazňuje, že díky tomuto přístupu ke smrti se mohl zásadně rozšířit transplantační program. Buddhistický přístup jej schvaluje. Darování orgánů předčasně zemřelých považuje za velmi užitečné. V momentě, kdy medicína konstatuje klinickou smrt, z buddhistického pohledu ještě skutečná smrt nenastává. Nastal jen konec aktivní látkové výměny s vnějším světem. Následují další procesy, související s oddělováním vědomí od tělesné stránky. Umírající tak může například vnímat hluboké dunivé tóny a nejrůznější vize a obrazy. Vědomí umírajícího totiž dle buddhismu pracuje dál. „Když se dvacet až třicet minut po zástavě srdce setkává bílé a červené světlo, vrátilo se do prostoru 33 pocitů hněvu a 40 pocitů připoutanosti. Pak se rozpouští sedm pocitů vznikajících z hlouposti. Potom způsobem vykračujícím za všemi dojmy a prožitky definitivně zmizí všechny představy a vjemy. Vše ztmavne a ztichne. To je poslední okamžik umírání,“ píše lama Ole Nydahl ve své knize O smrti. Podle jedné psychiatričky je přijetí vědomí smrti jedním ze znaků zralosti. Jenže tím, že se smrt dostala do izolace, k ní nikdo z nás neumí zaujmout postoj. „Lidé velmi rádi sledují kriminálky a horory. Díky brutalitě a četnosti úmrtí v televizi diváci získávají pocit, že se jich smrt netýká,“ zamýšlí se psychiatrička. Truchlící rituály jsou podle ní velmi důležité, stejně jako schopnost zaujmout ke smrti otevřený postoj. Nenamlouvat sobě ani těžce nemocnému, že smrt nehrozí. Z praxe má zkušenost, že pokud se o smrti blízkého člověka nehovoří, netruchlí se za něj, má to pak pro pozůstalé nejrůznější následky. Stavy úzkosti, deprese, emoční plochost, ale i pálení a jiné fyzické bolesti. „Hluboká emoce musí být ventilována, musí se jí dát průchod. Z legrace někdy říkám, že roztrhnout roucho a posypat hlavu popelem k něčemu bylo. Dnes si lidé často vezmou na pohřeb pilulku, aby neplakali nebo se nezhroutili, ale tím pádem neproběhnou všechny ty procesy, které proběhnout mají. A to je špatně.“
Ze zkušenosti lékařů obecně platí, že finální informaci o smrti dokáže přijmout málokdo. Raději se zeptá na kdejaký detail o své nemoci, ale že zemře, to slyšet nechce. Technicky vzato jsme v naší civilizaci na vysoké úrovni, ale lidsky pořád na smrt připraveni nejsme.