Ukázka z knihy „Jak se dožít 140 let, kapitola o partnerských vztazích

Podle mého názoru je vztah  založen z 95% na sexuální přitažlivosti. Nikdo neví jak a kdy vznikne, stejně tak nikdo neví, kdy, jak a z které strany skončí – zda ze strany partnera, či partnerky. Dokud je pro nás partner  sexuálně přitažlivý, jsme ochotni ustupovat, omezovat se, atd., ale když pro nás partner přestane být sexuálně přitažlivý (většinou jednostranně), nechceme ani dávat, ano brát. Už nám nestojí za to se omezovat a začínáme vidět na partnerovi jen chyby. Tím vztah končí, i když ne vždy partner, pro kterého jeho protějšek přestal být sexuálně přitažlivý, ze vztahu „fyzicky odejde. Z 80% v takovém případě odchází ženy, protože je pro ně těžší mít sex se sexuálně nepřitažlivým protějškem. Mužů většinou z pohodlnosti odchází jen 20%. Proto je podle mne nemožné slibovat lásku až do smrti – jde o rituál, který nás tak má „naprogramovat“. To se může u čtvrtiny lidí podařit, i když tomu tak nemusí být oboustranně.

 
Z tohoto důvodu je nesmysl se „obětovat“ pro děti, rodinu, manžela, manželku a žít v iluzi, že nám to jednou vrátí. Pokud  (ve většině případů žena) se partner vzdá své kariéry, neměl by to brát jako „oběť“, ale proto, že to chce a přináší mu to uspokojení. Potom nemůže odcházejícímu partnerovi po odchodu dospělých dětí vyčítat, že „to“ dělal pro něj, děti, atd. Nikdo nemůže předem vědět, jak dlouho bude trvat sexuální přitažlivost a tím i vztah. Je známo, že u zadaných partnerů  trvá vztah až do smrti přibližně u poloviny. To by mohlo být dostatečným varováním pro ty, kteří se chtějí „obětovat“. Je třeba si uvědomit, že každý dělá jen to, co mu za to stojí. Většinou jde o uspokojení pudů- u žen mateřského, u mužů pudu zachování rodu (pudu péče o dítě, atd.). Pokud se jeden z partnerů věnuje dětem a partnerovi, neměl by opomenout partnerovi připomenout, aby mu platil sociální pojištění atd. Znám mnoho žen, které byly doma s dětmi a věnovali se partnerovi, kterému většinou dělalo dobře, že na něm je partnerka závislá (což považuji za novodobé otroctví).  Ten je později opustil a ony nemají nárok ani na důchod.
 
Vypozoroval jsem zvláštní situaci ve vztazích- 75% mužům nedělá problém se dát do vztahu se ženou, která má děti. Ale jen 20ti% žen nedělá problém jít do vztahu s mužem, který má ve své péči děti. Proto se divím, že více žen nedá při rozchodu své dítě či děti svému partnerovi, který navíc má na děti stejné právo. Jsem přesvědčen, že by odešlo daleko méně mužů ze vztahů, protože „milenky“ by se o muže s dětmi nepřetahovaly.
 
Vztah není vězení ale je o dávání a braní. Vztah je dar. Každý by si měl uvědomit, že i v kompromisu a ustupování existuje hranice, které nelze překročit. Nejdůležitější pro každého jedince je jeho seberealizace,  nezávislost – ne sebeobětování  (i když i takoví jedinci se najdou) a být sám se sebou spokojen. Vypozoroval jsem souvislost v sexuální orientací a vztahy- čím je kdo více sexuálně orientován na opačné pohlaví, tím více je schopen se seberealizovat ve vztahu s partnerem opačného pohlaví a tím být spokojen (seberealizovat se) ve vztahu. Bisexuálové jsem na tom se seberealizací proto nejhůře (podle mé teorie je jich 30%, 10% je homosexuálů a jen 60% heterosexuálů). Nějaké hranice jsem určit pro posouzení musel, takže když  je někdo  sexuálně orientován cca na 30% (bisexuálové 30% až 70%) na opačné pohlaví, na 30% je pro něj důležitý vztah a práce je důležitější- na 70%.  Pokud je sexuálně orientován na 50%, je pro něj stejně důležitá práce jako vztah.