Osud?
Bylo již napsáno mnoho článků a knih o tom, co je to osud, zda existuje osud. I jedna moje kniha se jmenuje „Osud“. Můžeme jej změnit? Již 30 let tvrdím, že je nám vše dáno“ cca ze 70-80 %, máme jen cca 20-30 % na to to změnit. Poslední vědecké studie říkají, že svobodnou vůli nemáme vůbec.
Co na to Wikipedie?
Osud je jak filozofický, tak i náboženský koncept, který vyjadřuje myšlenku, že události v životě člověka, světa a kosmu jsou předem určeny. Je to koncept založený na víře, že přirozenou podstatou jsoucna je trvalá, kosmická struktura. Křesťanství staví na svobodné vůli, bez které by nebyl důvod, aby svět existoval (avšak někteří protestanté věří v předurčení). Pokud toto slovo někteří Bibličtí překladatelé používají, dal by se jeho význam připodobnit slovu úděl. Popisuje sled událostí, které měly patřičné vyústění.
Křesťanská teologie považuje Boha za nadpřirozenou sílu, která určuje a řídí život člověka. Příkladem je například křesťanský proud protestantismu a jeho učení predestinace.
Ve filosofii hraje osud význačnou roli ve stoicismu a zabývají se jím především filozofové Baruch Spinoza, Arthur Schopenhauer a Friedrich Nietzsche. Proti extrémnímu determinismu, tedy víře, že osud všechno určuje a omezuje tím svobodnou vůli člověka, se postavil především Immanuel Kant a význačný představitel německého idealismu Georg Wilhelm Friedrich Hegel.
Čím víc se dozvídáme o mozku, tím horší zprávy z toho pro lidskou hrdost plynou. Naše chování, naše pozornost, paměť i duševní výkon se dají změnit několika slovy. Anebo šálkem horkého nápoje. Pokusy s primingem dokázaly, jak křehký nástroj je mozek.
Roku 2002 vznikla slavná studie, která chápe jako formu primingu i televizní vysílání. Její autor Jeffrey Johnson z Columbia University v ní shromáždil údaje za 17 let pozorování dětí. Zjistil, že čím více děti sledovaly v dětství televizi, tím násilnější sklony projevují v dospělosti. Zohlednil přitom i sociální prostředí a pohlaví.
Již Charles Robert Darwin, FRS (12. února 1809 – 19. dubna 1882) tvrdil, že svobodná vůle je blud.
S neurovědeckými experimenty přišel Benjamin Libet roku 1983. Mojí teorii potvrdil neurochirurg Benjamin Libet, který tvrdí, že díky dlouholetým výzkumům a množství experimentů přišel na to, že nemáme svobodnou vůli. V experimentech napojili dobrovolníky na EEG. Deset minut byli dobrovolníci výzkumu sledováni, během této doby mohli kdykoliv hnout prstem. Účastníci experimentů si byli vědomi chuti pohnout prstem téměř současně s tím, co pohyb provedli. Ale záznamy EEG ukázali, že necelou sekundu před tímto pohybem (uvědoměním si pohybu), se v mozku odehrál tzv. „potenciál připravenosti“, kdy mozek vydal rozkaz k pohnutí prstem.
Neurologický průzkum dokázal, že žádná svobodná vůle není a neuvědomované procesy v mozku rozhodnou, že se něco bude dít dávno před tím, než si to sami uvědomíme. Svobodná vůle, jak se v tomto experimentu dokázalo, je pouhou racionalizací, tedy zpětným vysvětlením událostí, jež se dějí bez naší kontroly. Podle Benjamina Libeta máme do padesáti milisekund před samotným učiněním „akce“ čas tuto načatou akci přerušit.
I pro výše popsané jsem stále přesvědčen, že máme šanci „osud“ zlomit. Ale jde to jen v určitý čas, za určitých podmínek. Vše jsem popsal v knize „Osud“. Je nutné se uvést do nižší hladiny vědomí, což je ideální v poledne. Podle svých dlouholetých zkušeností jsem přesvědčen, že „vymazat starý nevhodný program“ z podvědomí a „vložit nový program“, který si sami přejeme, lze jen v poledne (středoevropského letního času). Ideální prostředí jsou chrámy, či kostely, a to proto, že většinou byly postaveny na „pozitivní zóně“. To má svoje opodstatnění. Důvodem je, aby se „tam“ lidé cítili dobře a chtěli se vracet.
Další podmínkou je, abychom „v nižší hladině vědomí“ opakovali minimálně dvanáctkrát to, co chceme „zhmotnit. Další podmínkou je, že „rituál“ musíme opakovat dvanáct dní, ale ne každý den, ale tři až sedm dní po sobě. Kdo nemá čas v týdnu, může „rituál“ provádět dvanáct sobot, nebo dvanáct nedělí. Je to dle mého názoru proto, abychom „myšlenku-program“, stačili „zažít-uložit do podvědomí“, ale nesmí se „přetrhnout kontinuita vkládání či vymazávání programu“, což by se stalo za osm dní.
A to je celé, jednoduché, jen to vyzkoušet. Problém je, že nejde opakovat věty „zhmotňování“ odříkat jako básničku, ale je nutné celý proces prožít s tím, že to opravdu tak chceme. Proto jsem celý proces nazval „rituálem“, který jsem předváděl v tzv. Rodinných konstelacích.
Mluvím o svých zkušenostech a mně se vždy podařilo, co jsem chtěl a to tímto způsobem. V konstelacích se to patrně také dařilo dobře, aspoň to říkali účastníci mých konstelací a proto se vraceli. Tam bylo možné využít „davové psychózy“ a opakovat rituální věty s těmi, kterých se to týkalo a jímž se takto s jejich souhlasem „vymazával starý nevhodný program a vkládal nový“.
Ale právě při těchto rituálech jsem si uvědomil odpovědnost toho, kdo konstelace vede a už jsem dál nechtěl sdílet problémy lidí, kterým se konstelace prováděly. Proto jsem s tím skončil a jsem přesvědčen, že jsem se dostal do určitého bodu, kdy jsem si řekl, že mi to „za to„ nestojí. Navíc za mnou chodilo stále více lidí, které konstelace ( byly vedeny špatně) poškodily a chtěli, abych chyby původních „terapeutů“ napravoval. Od té doby jsem přesvědčen, že by tyto praktiky měli provádět zkušení psychologové.
Všem přeji hodně štěstí!
