Štěstí

Jsem přesvědčen, že ve školách by se měla vyučovat výchova dětí, ale i vše o rodině a poslání rodiny, smyslu života a o štěstí. Mému tématu Jak se dožít 140 let „nahrál“ jeden dokument DW-TV z roku 2010, ze kterého zde cituji.
Byla v něm ukázka z Willy Hellpach-Schule v Německu, kde se předmět „Cesta ke štěstí vyučuje experimentálně. Výsledky u studentů jsou pozitivní, studenti objevují svoje osobní přednosti a nedostatky, hovoří  o svých snech a formulují, čeho chtějí v životě dosáhnout. Studenti oceňují nový předmět i proto, že doposud s nimi nikdo z učitelů nemluvil. Tímto předmětem škola rozvíjí  emoční inteligenci  studentů. Ti tímto začali školu více vnímat jako místo, kde se připravují na život. Studie na studentech z této školy prokázala, že si studenti více věří, studenti jsou tvořivější a uvážlivější v rozhodování. Kdyby se ještě přidal „můj test  dospělosti“, bylo by to dokonalé. Studenti této školy tvrdí, že „lekce štěstí“ je nasměrovaly k uvažování jaké jsou jejich cíle a jak jich dosáhnout. Studenti dále tvrdí, dříve často reagovali přehnaně a dětinsky a neuměli se dívat na věci z pozice druhých a arogantně mysleli jen na sebe. Učitel předmětu cesta ke štěstí Erst Fritz Schubert říká, že se pokouší tuto skupinu lidí změnit, aby to nebyli jen lidé, kteří se navzájem tolerují, ale byli schopni spolu tvořit. Aby zažívali situace, kde budou poznávat, jak důležité jsou společné cíle a jak se vyplatí za nimi jít. Jsou to situace, při nichž si osvojují hodnoty a učí se dodržovat sociální normy. Uvědomují si, že to co je dobré pro ostatní je dobré i pro ně a že není nutné přijímat povinnosti vždy jen pod vnějším tlakem. Dále učitel tvrdí, že pokud se tohoto cíle dosáhne, jsou didaktické cíle školy splněny. Děti ve školách by se měly učit, aby vnímaly životní hodnoty a orientovaly se v sociální realitě.  Pokud by škola nevedla žáky k sebedůvěře a odpovědnosti za druhé a neučila by žáky žít v souladu s druhými, bylo by něco v nepořádku. Škola musí pomáhat mladým zvládat život. Štěstí je podle E.F. Schuberta je něco jako kombinace umění žít a pocitu naplnění.  Žít naplněný a spokojený život je pro mnohé lidi důležitější než se honit za tzv. statkovými symboly. Hodnoty, jako možnost být sám sebou a pocit spokojenosti začínají vítězit nad drahými auty a luxusním oblečením. Futurolog Matthias Horx říká, že žijeme déle a otázka je, co si máme počít s tím delším životem  který získáváme. Bohužel se zvyšuje životní nenaplněnost. Lidé jsou konzumerismem unaveni a brzy bude nejžádanější komoditou bude osobní štěstí. Problémy vyspělých států souvisejí s přebytkem. Lidí si to začínají uvědomovat a začínají přemýšlet nad smyslem života. To uvědomění souvisí i s růstem vzdělanosti, protože přemýšlet o štěstí je už samo o sobě nějaká hodnota. 
     Tyto otázky sebou přinesl i historický předěl, který tady v Evropě nedávno proběhl. V r. 89 se zhroutil komunismus, ale podle filosofa Wilhelma Schmida se zhroutil i kapitalismus. Vedlo to k tomu, že se lidé začali starat více sami o sebe, protože lidé tuší, že tady není žádný systém, který by pro člověka něco dělal. To je ten pravý důvod, proč se začínáme sami starat o vlastní štěstí.  
      Toto tvrzení je totožné s mými věštbami, že se lidé, společnosti ale i státy budou muset sdružovat ve větší celky kvůli přežití krizí, protože správně cítí, že se o ně nikdo nepostará.
     Dosažení pocitu štěstí nikoli zvenčí, ale zevnitř, to znamení žít v souladu se sebou samým je hodnota, o které hovořil už antický filosof Aristoteles. 
     Mnozí spatřují štěstí v maximalizaci příjemného eliminaci strasti a bolesti. Podstata našeho života je taková, že ke všemu co v životě existuje najdeme opak. Zdraví-nemoc, štěstí-neštěstí, úspěch-neúspěch, atd. Filosof tvrdí, že neříká lidem, co mají dělat, jen že mají respektovat svůj věk. Když je někomu dvacet, je před ním spousta možností, má možnost ještě pár let experimentovat a zkoušet, co mu vyhovuje.  Ale ve čtyřiceti už nejsou otevřeny všechny cesty, některé se postupně uzavírají. Dnešní lidé neradi slyší řeči o osudu, myslí, že osudu mohou uniknout, že dnešní věda může vyřešit všechny jejich problémy. Když něco nemohou vyřešit rychle a snadno, vzdávají se, protože nedokáží jít trpělivě za svým. Potom znovu stojí tváří tvář tomu, čemu chtěli uniknout – osudu. Pro mnohé je těžké žít s tím, co nemohou změnit. Já tvrdím léta, že šťastný může být jen ten, kdo umí přizpůsobit své potřeby svým možnostem.  W. Schmid říká, že spokojit se s tím co mám, nechtít stále víc a mít svůj osud ve svých rukou je jen teorie. Ale jsou výjimky, jako např. milionář Karl Rabeder z dokumentu DW-TV.  Po pobytu v Jižní Americe se rozhodl žít skromně a nehonit se za penězi. Jako důvod uvádí, že chudé v Jižní Americe, které potkával, byli šťastnější než on, tak se rozhodl změnit svůj život. Podle mne to může bát i tím, že oni chudí mají před sebou potenciál rozvoje, což se u konzumní společnosti říci nedá. Jedou všichni otrocky stále ve stejných kolejích – vydělat-utratit-spotřebovat,  víc a víc. 
     V Rotterdamu je největší světová databáze soustřeďující údaje o tom, jak šťastní jsou lidé v různých částech světa. V malém Himalajském království Bhutan se měří pokrok podle toho, do jaké míry jsou šťastní jsou jeho obyvatelé. Před hrubým národním produktem má přednost hrubé národní štěstí. Ředitel  databáze  o štěstí (World Database of Happiness) Ruut Veenhoven   (patří mezi přední představitele tzv. pozitivní psychologie a vytvořil světovou databázi štěstí již před třiceti lety). Říká, že když obyvatelé Bhutánu hovoří o štěstí, mají na mysli něco jiného než pod štěstím představujeme my. Sám říká, že pro něj je štěstí něco jako životní spokojenost. Ale jim se to slévá s pojmem prosperita.
    Míra štěstí a spokojenosti se porovnává na stupnici od nuly do deseti. R.Veenhoven vytvořil světovou mapu štěstí se svými spolupracovníky, kterých už je mnoho. Jsou na ní všechny země. Německo má skóre 7, 1, Dánsko má nejvíce- 8,3,  Canada- 8,  Island- 8,2, Rusko- 5,2, Zimbabwe – 2,8,  Tanzánie –  2,8, Nigérie –  3,8, Centrální Afrika – 4,6, Kongo-  4,4, Ethiopie –  4,2,  Sierra Leone – 3,5, Mozambik – 3,8, Angola – 4,3, Afganistan –  4,1, Kenya –  3,7, Rwanda – 4,3, Zambie –  5, atd. Více si můžete zjistit v databázi štěstí: http://worlddatabaseofhappiness.eur.nl/
     Člověk je šťastnější, když si může vybrat cestu, která mu vyhovuje. V pracovní oblasti  mají výhodu lidé s obchodním talentem. A ti ostatní mají štěstí, když mají vzdělání v oblasti, na kterou mají talent a proto mohou dělat práci, která je baví. Ostatní se mohou snažit podle komunistického rčení- není umění dělat co člověka baví, ale najít zalíbení v tom, co děláme, nebo volit kompromis- jít pracovat aspoň do oblasti, která vyhovuje mentalitou člověka, když už ne prací. Jako školní příklad uvádím, že např. člověk s ekonomickým vzděláním a uměleckým talentem může jít pracovat do divadla jako ekonom.  Ale štěstí není jen v pracovní oblasti, jde o vztahy- umět najít životního partnera, se kterým jsme štěstí schopni sdílet. Dále mezi aspekty štěstí patří materiální faktory,  možnost být aktivní, možnost účastnit se politického rozhodování, když nejsou ve státě, kde žijeme velké sociální rozdíly, nezaměstnanost, rovnoprávnost, zdravé, příjemné a čisté životní prostředí, nesmí být striktně rozděleny mužské a ženské role, možnost tvořit něco, co má smysl, ekonomicky motivují prostředí, atd.
     Futurologové předpovídají, že ž hledání smyslu života brzy stane masovým fenoménem. Smysl života však nelze hledat, každý musí jít ke štěstí vlastní cestou a sám musí objevovat smysl vlastní existence. A nejenom k tomu účelu jsem napsal tuto knihu a snažil se některé aspekty štěstí pojmenovat.
 
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *